Historie československého civilního letectví je až překvapivě bohatá na protiprávní činy. Hlavní zásluhu na tom má totalitní režim, který po dobu více než čtyřiceti let bránil občanům svobodně vycestovat ze země.
První vlna únosů přišla krátce po únoru 1948. Řada pilotů, kteří za války sloužili na Západě a po válce získali uplatnění v Československých aeroliniích, se po únoru 1948 ocitla na „černé listině“ a začala být režimem ohrožena, v lepším případě profesně, v horším přímo existenčně. Hledali tak cestu zpět na Západ a nejsnadnější cestou pro ně bylo využít letadel, ke kterým ještě několik měsíců po únoru 1948 měli přístup.
V následujících desetiletích, poté co se komunistickému režimu podařilo celou zemi ostnatým drátem „izolovat“ od okolního světa, to pak byla právě letecká doprava, která umožňovala relativně nejméně rizikovou možnost úniku na Západ. Československým orgánům se nikdy zcela nepodařilo zamezit zveřejňování informací o úspěšných únosech letadel do zemí západní Evropy. Každá nová informace o tom, že se únos někomu podařil, motivovala k činu další, kteří nechtěli v tehdejším nesvobodném Československu žít.
Ve druhé polovině šedesátých let se sice režim povolování cest do západních zemí zmírnil a vycestovat mohl prakticky kdokoli, krátce po okupaci vojsky Varšavské smlouvy se však situace vrátila do starých kolejí. Navíc řada občanů tehdejšího Československa, kteří v krátkém období relativní svobody na Západ vycestovali, poznala tamní vymoženosti
a jejich nespokojenost s poměry v rodné zemi narůstala. V některých z nich pak postupně dozrávalo rozhodnutí ze země odejít, to však již v době, kdy legální odchod nebyl prakticky možný.
Po pádu komunistického režimu sice politicky motivované únosy přestaly být aktuální, přesto však k pokusům o letecké pirátství došlo.
Účelem této publikace je seznámit veřejnost s protiprávními činy, které se staly v československém civilním letectví v období od roku 1945 do rozdělení Československa na dva samostatné státy v roce 1992.